Příběh Otty Pollaka ze Smilova mi poprvé vyprávěla babička, která jej dobře znala z doby svého mládí v počátcích druhé světové války. Narodil se ve Smilově 12. srpna 1920 do rodiny místního kováře. Se svým kamarádem Antonem Schwarzem ze stejné vesnice navštěvovali taneční zábavy, které byly v tehdejších dobách velmi oblíbené. Zřejmě tam se seznámil s mojí babičkou a tím mezi nimi vzniklo společné přátelství.
Avšak zanedlouho byl jako mladý rekrut i on vytržen z náruče své rodné domoviny, tak jako tisíce dalších jeho vrstevníků ze všech koutů tehdejší třetí říše, aby splnil svoji vlasteneckou povinnost. V mírových dobách se podobné události odehrávaly v jisté okázalosti. Avšak nad generací těchto odvedenců se stahovala temná mračna krutého osudu, neboť jejich kroky směřovaly do válečného pekla rozpoutaného tehdejším nacistickým Německem.
Není snad nic obludnějšího a krutějšího v dějinách lidstva než válečné běsnění. Velmi těžko se v mysli formuje původ tohoto šíleného počínání. Vysvětlení lze snad hledat již jen v teologickém výkladu podstaty stvoření světa, a to nekonečného zápasu dobra se zlem.
Avšak vraťme se k příběhu mladého rekruta, kterému bylo v době nástupu do vojenského výcviku 19 let. Narukoval do severoněmeckého Stralsundu k námořnímu výcviku na ponorkách. Svým rodičům posílal dopisy, ve kterých líčil průběh svého výcviku v pravého mořského vlka. Fantazie těchto chlapců byla jistě velmi bujná a vše si nejspíš malovali růžovými barvami příběhů z dobrodružných knih. Přiložená fotografie v námořnické uniformě je dokladem jeho námořní vojenské služby. Počáteční výcvik absolvoval zdárně a čekala jej první ostrá plavba na ponorce s označením U-25. Ta byla vyrobena 6. dubna 1936 v loděnicích firmy AG Weser v Brémách a původně určena k výcviku.
Náš mladý námořník vyplul i s posádkou 1. srpna 1940 z Wilhelmshavenu, ponorkové základny v severním Německu. Avšak již druhého dne vplula ponorka do britského minového pole č. 7 na souřadnicích 54°14´s.š. a 5°7´v.d. nedaleko Terschellingu a výbuch miny ji zničil. Posádka pod velením korvetního kapitána Heinze Beduhna zahynula v počtu 49 mužů. Jedním z nich byl i náš mladý námořník Otta Pollak.
Jediné tělo z tohoto podmořského plavidla vyplavalo u pobřeží ostrova Helgoland v Severním moři 19. srpna 1940 a bylo tam pohřbeno. Náš příběh by jistě byl zajímavější, pokud by nalezené tělo patřilo našemu mladému námořníku, což je zřejmě nepravděpodobné. Ale to by bylo nutné navštívit zmíněný ostrov a nalézt i onen hrob na místním hřbitově, pokud bylo tělo vůbec identifikováno. Může se také jednat o bezejmenný hrob.
Tím se uzavírá i příběh mladého námořníka ze Smilova, kterému tenkrát do oslavy 20. narozenin chybělo pouhých 10 dnů. Ty by jistě oslavil s kamarády a při vzpomínce na svůj domov a rodiče ve Smilově. Rodiče Otty Pollaka byli o tragické smrti svého syna vyrozuměni říšskými úřady a v rodné vesnici uspořádali děkovnou tryznu za padlého syna u pomníku vojáků z první světové války (viz doprovodná fotografie). Na dalším přiloženém snímku je také skupina mladých lidí ze Smilova; samotný Otta Pollak je zachycen jako sedící zcela vpravo.
Další příběhy okolních rodáků
Tento smutný válečný příběh je jen jedním z tisíců podobných a jistě byly i ty se šťastným koncem, jako například příběh Josefa Glaudera z Varhoště. Tento náš druhý námořník narukoval v roce 1942 v pouhých sedmnácti letech také k ponorkám, ale měl větší štěstí, neboť se konce války dožil i se svým podmořským plavidlem, které si také přímo na moři vyfotografoval.
Do třetice uvádím příběh Hanse Baiera z Města Libavé, jenž se jako radista na německé lodi Wilhelm Gustloff zachránil ve člunu při napadení sovětskou ponorkou 30. ledna 1945. Mimochodem, tento příběh byl i filmově zpracován, neboť zmíněná loď s civilními osobami byla potopena s obrovskými ztrátami na lidských životech – zahynulo na ní 9000 osob.
Informace k případu potopené ponorky jsou pečlivě zdokumentované a dostupné na internetu. Doprovodné fotografie se podařilo získat z krajanského muzea odsunutých obyvatel bývalého berounského okresu v Langgönsu. Ostatní informace pocházejí z dvou čísel krajanského měsíčníku Bärner Ländchen. Samotný příběh osudu Otty Pollaka je založen na vyprávění mé babičky paní Jany Petrželové (Weberové) z Domašova nad Bystřicí.
Pavel Petržela
