Byl jednou jeden mlýn a v něm ukrytý stříbrný poklad. Tak by to jistě vyprávěla Štěpánka Haničincová (starší jistě pamatují) jako pohádku dětem před spaním. Ale tak to skutečně bylo a není to v žádném případě pohádka.
Vodní mlýn v Hlubočkách je jistě pro mnohé občany tak trochu sci-fi, zvláště pro ty mladší, neboť kdo by si pomyslel, že v Hlubočkách stál mlýn, a ještě k tomu na vodní pohon. Ovšem je tomu skutečně tak. Stál v samotném středu nejstarší části Hluboček. Nyní si jistě kladete otázku, kdepak to asi bylo. A tímto bych otevřel celou problematiku tohoto příběhu o vodním mlýnu v Hlubočkách-Vsi.
Tímto jsem již nakousl přibližné místo. Nyní zbývá jen upřesnit tu správnou polohu. Tou je lokalita vedle obecního úřadu v malém parčíku mezi vzrostlými stromy. Pokud toto místo navštívíte, naleznete zde dětské hřiště. Jedním z mála pozůstatků po celé stavbě je nevýrazná stopa vodního náhonu ve zdejší krajině. Mlýn ve velmi zchátralém stavu byl zachycen i objektivem fotoaparátu, avšak datum pořízení snímku neznáme.
Není jistě bez zajímavosti, že zdejší vodní mlýn měl přidělené popisné číslo 17. To bylo v 70. letech minulého století přiděleno nově přebudované druhé části domu č. 9, v níž bydlela rodina Tkadlečkova. Někdy v 50. letech bylo rozhodnuto o konečné demolici mlýna a následné sanaci celého pozemku.
Od Bartosche k Hansmannovi
Z historie objektu víme, že prvním majitelem byl do roku 1603 jistý Lukas Bartosch. Kronika Hluboček od vrchního učitele Josefa Schuberta z let 1928–1939 také zmiňuje, že Bartosch byl velkým zahradníkem. Následný výčet všech vlastníků je uveden záměrně pro představu o dávné minulosti této budovy:
1603 – Mück Mathes
1621 – Mück Hans
1657 – Klement Tobias (vzal si mlynářovu vdovu)
1676 – Mück Michl
1714 – Mück Georg
1729 – Mück Lorenz (bratr)
1745 – Mück Franz
1785 – Christian Josef
1799 – Mück Wenzel
1806 – Hansmann Franz (vzal si mlynářovu vdovu; též rychtář)
1836 – Hansmann Ferdinand
1862 – Hansmann Franz + Antonie
1906 – Hansmann Emil + Emilie
1929 – Hansmann Emilie
Předpokládejme tedy, že posledním majitelem byla zřejmě již vdova Emilie Hansmannová, a to do roku 1945, kdy jí byl mlýn zřejmě vyvlastněn. Z výše uvedeného výčtu vlastníků lze usoudit, že nejdéle mlýn vlastnily dvě rodiny, a to Mückovi a Hansmannovi. Pokud navštívíme místní hřbitov, můžeme v horní části hřbitova nalézt i poměrně honosný hrob celé rodiny Hansmannových, Emila Hansmanna s datem úmrtí 1929. Bohužel se nezachovaly náhrobní keramické emblémy portrétů vlastníků, kromě jednoho jediného, na kterém je zvěčněn syn mlynáře Franzel Hansmann, jenž zemřel ve věku 8 let v roce 1924.
Zaniklý náhon
Ne zcela se však úplně vytratila další stopa po tomto mlýnu. Pokud se z náměstí Družby vypravíme na Posluchov, projdeme pod železničním nadjezdem, u něhož také končí svoji nedlouhou pouť z Jestřabí potok Hluboček. Zde si můžeme povšimnout z pravé strany ještě dalšího vtoku do řeky Bystřice. Jde o konec náhonu z výše uvedeného mlýna.
A když máme konec, tak musí být i začátek. Ten se nacházel někde pod hřbitovem. Dříve tok Bystřice protékal právě v těchto místech pod silnicí a strmým skalnatým srázem. Ta doba není až tak vzdálená a mnozí obyvatelé si její tok jistě vybaví. V těchto místech ještě můžeme nalézt část starého koryta řeky, ve kterém je již jen stojatá voda, a právě odsud vedl zmíněný náhon. Následně se celý tok stáčel k silnici a tuto překážku musel jistě překonat nějakým tunelem, aby mohl pokračovat za místními domy na Olomoucké ulici.
K napájení zmíněného náhonu také sloužil Nepřívazský potok, který v ostrých zatáčkách podtéká pod silnicí. Čili mlýn měl dva zdroje vody. Velké množství vody v náhonu zřejmě bylo nutné, neboť na své cestě k dnešnímu obecnímu úřadu napájel údajně ještě jeden mlýn, který stál naproti dnešního kluziště. Avšak zatím nejsou k dispozici žádné důkazy, které by potvrdily jeho existenci, pouze vyprávění místního starousedlíka. Za mlýnem u dnešního obecního úřadu se musel náhon znovu zanořit pod silnici. Délka tohoto vodního díla byla jistě více než 800 metrů.
Stříbrný poklad
Na samotný závěr bych rád uvedl i jednu zajímavost spojenou s tímto mlýnem, kterou jsem zachytil z vyprávění místního staršího patriota. Při demolici mlýna někdy v 50. letech, na které se podíleli i vojáci československé armády z posádky skladu výbušnin Eruptiva, byly v jedné z bouraných zdí nalezeny stříbrné mince. Nález byl velícím důstojníkem úředně oznámen, avšak osud mincí není znám. Možná dodnes kolují v soukromých sbírkách či v muzeích, a jsou tak němými svědky dávné historie hlubočského vodního mlýna s prvním známým letopočtem 1603.
Pavel Petržela
