Dnes nakousneme další, již 3. díl našeho železárenského seriálu, který nás dnes zavede tak trochu i do bádání v archivních knihách. Ale nebudu více prozrazovat. Přeji pěkné letní počtení.
V lipnickém archivním materiálu je výtah z horních knih c. k. Moravskoslezské substituce Horního soudu v Brně o stavu důlních propůjček (Berglehnbesitzstand) Františky Zvěřinové z 31. října 1835, v němž se říká, že paní Zvěřinová podle postupní smlouvy z 20. července 1827 vlastní manipulační místa i místa sloužící pro vedení náhonu bývalého těžířstva Marie Pomocné pod vsí Hlubočky na panství Velká Bystřice v Olomouckém kraji, propůjčená podle horního práva jejímu manželi Josefu Zvěřinovi.
Pokud je tedy v horních knihách od roku 1827 zapsána Františka Zvěřinová, musí tam být pro dobu před rokem 1827 zapsán i její manžel Josef Zvěřina, z něhož bylo právo převedeno na manželku. A mělo by tam tedy být zapsáno i jeho právo s vyznačením data, kdy se o něj zajímal a kdy je obdržel. Úspěch této úvahy byl však závislý na tom, zda se horní kniha moravskoslezské substituce horního soudu v Brně zachovala, a to právě z těch let, které nám tanou na mysli.
A je tomu skutečně tak! Kniha je uložena ve Státním archivu v Brně ve fondu Báňské hejtmanství Brno, sign. BB5/5, a na desce má starý nadpis Hlavní substituční kniha c. k. oblastního horního soudu č. 1 (k. k. Distriktual-Berggericht Substitutions Hauptbuch Nr. 1). Na straně 58 je v ní zapsána propůjční listina (Verleihurkunde), podle níž c. k. Moravskoslezská substituce horního soudu v Brně na podanou písemnou žádost z 24. července 1824 propůjčuje po provedeném řízení panu Josefu Zvěřinovi na vrchnostenském velkobystřickém území všechna manipulační místa a místa sloužící vedení náhonu, která drželo bývalé velkobystřické těžířstvo Marie Pomocné pod vsí Hlubočky v celkové výměře 2 272 čtverečních sáhů, přičemž se uvádějí blíže jednotlivé plochy sloužící k vedení vody v náhonu na pastviaku, pro budovu stoupy atd. a konečně ona plocha náležející velkobystřické vrchnosti i obci, která se táhne od dubu stojícího na břehu řeky rovně podél polních mezí až na pěší cestu směřující do Hluboček. Toto všechno se propůjčuje s tím, že vlastníkům půdy je náležitě placeno nájemné za manipulační místa i místa sloužící pro vedení náhonu, jichž je třeba ke zřízení hutě na stříbro a měď. V další listině se Josefu Zvěřinou toutéž žádostí propůjčuje již delší dobu z provozu vysazený důl Marie Pomocné na panství Velká Bystřice v Olomouckém kraji, v kopci Kravný (in dem Berge Krawny) o jedné důlní míře na dobývání rudy na stříbro a měď včetně dědičné štoly (sloužící k odvodnění dolu) a míst pro haldy vybudované na úpatí kopce Kravný při řece Bystřičce. V mezích propůjčené důlní míry, jejíž umístění v terénu i rozměry se zde blíže určují, mohou být všechny již nyní odkryté nebo v budoucnu nalezené rudy (alle schon dermal entdekte der noch in Zukunft zu aufindande Erze) sledovány a bez překážky kutány za předpokladu, že za každé poškození pozemku bude jeho vlastník odškodněn.
Obě propůjční listiny mají datum 24. srpna 1824 a obě byly potvrzeny ze strany horního soudu v Kutné hoře dne 23. listopadu 1824 (werden heimit zertifiziert).
Místo blízko odbytiště
Ukazuje se tedy, že Zvěřina se rozhodl už v roce 1824 pustit do podnikání v místě, které nazval Mariánské Údolí. Je však třeba zodpovědět otázku, zda se v tomto místě usazoval za úmyslem dobývat a tavit barevné kovy, anebo dobývat a tavit železnou rudu. Zvěřina byl zkušený hutník železa, který postavil železárny v Hedvikově nedaleko Čáslavi a vedl stavbu ludvíkovských železáren u Vrbna pod Pradědem. A i když rozuměl i barevným kovům, byl ve službách hraběnky Trautmannsdorfové, orientované na dobývání stříbra.
V Mariánském Údolí nepochybně nepomýšlel dobývat a tavit stříbro a měď, nýbrž tavit železnou rudu. Je to patrné z toho, že se současně zajímá o naleziště železné rudy v okolních končinách, otevírá nový důl na železnou rudu a další získává koupí. Můžeme se jen dohadovat, co ho vedlo k tomu, že se usadil právě v Mariánském Údolí. S největší pravděpodobností to bylo kvůli stálému přísunu vody nutné k pohánění vodního kola a na něj napojeného dmychadla foukajícího vítr do vysoké pece a dalšího vodního kola pro kujnířskou huť vedle nedaleké palivové základny. V nedaleké Olomouci také bylo velké odbytiště – kovozpracující řemesla a vojenské posádky, které slibovaly odebírat množství železa. Pro Mariánské Údolí se Zvěřina podle mého názoru rozhodl i proto, že z doby dřívějšího kutání a tavení tu byla některá opuštěná zařízení, kterých mohl využít v železné huti, zejména náhon schopný provozu po vyčištění a opravě a možná některá jiná zařízení.
V dokumentu „Poznámky o železárnách v Mariánském Údolí“ (Notizen über das Marienthaler-Eisenwerk), které jsou uloženy ve Státním archivu v Olomouci ve fondu Ředitelství kapitulních statků Olomouc 01-C5 pod inv. č. 303 a sign.16/7 – Projekt kupu železáren v Mariánském Údolí, se píše, že na místě nynější vysoké pece byla pec na tavení olova (...und an der Stelle des jetzigen Hochofens der Bleyschmelzofen gewesen). To znamená, že stavitel železné hutě, který měl zkušenosti z Hedvikova i Ludvíkova, postavil vysokou pec tam, kde stálo dříve starší metalurgické zařízení. A to vše mu přišlo velmi vhod, poněvadž trvale trpěl nedostatkem peněz, jako to lze sledovat až do roku 1845, kdy železárny prodal Salomonu Mayeru Rothschildovi.
Správný rok založení
Jak jsme viděli, Vítkovické železárny spojují své založení s rozhodnutím arcivévody Rudolfa Jana k vybudování pudlovny a válcovny. Tak byla založena Rudolfova huť, jak se železárny ve Vítkovicích původně nazývaly.
Zvěřinova žádost na c. k. Moravskoslezskou substituci Horního úřadu v Brně ze dne 24. července 1824 o propůjčení manipulačních prostor opuštěného metalurgického závodu pod kopcem Kravný na velkobystřickém panství je v příčinné souvislosti s rozhodnutím žadatele založit na místě železnou huť. Tato žádost je tedy vzhledem k železárnám, které také v důsledku propůjčení manipulačních prostor na místě vznikly, ve stejném poměru, jako arcibiskupovo rozhodnutí vyjádřené v listě jeho hofmistra o založení Rudolfovy hutě ve Vítkovicích. Otevření rudného dolu u Medlova v roce 1825 tomu nevadí, ježto se nemohlo stát bez předchozích přípravných jednání a prací, které zasáhly do dřívější doby. První odběr hutního topiva byl v roce 1825, ale ani to nevylučuje dřívější založení železné hutě.
Zbývá se tedy vypořádat s vročením, které je pro založení železáren v Mariánském Údolí obsaženo v protokolu o komisionální prohlídce hutního závodu v roce 1851. Všichni, kdo pracují v průmyslových závodech, vědí, že se v nich zapomíná a že se často s obtížemi umísťují do let události, které sami prožili. V roce 1851 uplynulo od založení železáren 27 let, tedy poměrně dlouhá doba, v jejímž průběhu se jejich celkem nepočetné osazenstvo změnilo tak, že v něm zbyl sotva někdo z prvých let. A i kdyby zbyl, co mohl vědět o žádosti na horní soud, když se práce v terénu rozběhly později? V důsledku toho by bylo asi dobré opustit názor že byly železárny založeny v roce 1825, a přiklánět se spíše k datu 24. července 1824. Takříkajíc frazeologický rozbor pojmu založení železáren se v předstihu spojuje už s některým aktem přípravného údobí. Neboť i ten, kdo se zvídavým respektem přistupuje ke studiu a k hodnocení práce vykonané před několika generacemi, neměl by se odchylovat od minulé skutečnosti. Zejména by neměl, byť by byl se samotným závodem spjat sebevíc, vylepšovat jeho minulost a začátek jeho existence odsouvat do vzdálenějšího období. Jenom z kritického zhodnocení všech dostupných rozhodnutí může vyjít správné datování, o něž se právě snažíme.
Tolik tedy k třetímu dílu našeho seriálu na závěr. A na co se můžete těšit v příštím zpravodaji? Povíme si něco o samotném projektu a výstavbě samotných železáren v Mariánském Údolí.
Pavel Petržela
