Druhý díl našeho vyprávění o vzniku a výstavbě železáren v Mariánském Údolí pokračuje v přímé návaznosti na pojednání z prvního letošního čísla hlubočského zpravodaje. Níže uvedeným výkladem budeme tedy pokračovat až do samotného rozklíčování zásadní otázky, tedy data založení mariánských železáren.
Kdy tedy byly provozy založeny? Dr. Chylík otiskl v Hutnických listech v roce 1949 studii nazvanou „Veřejná správa a železářství na Moravě a ve Slezsku do konce 19. století“. V ní zjišťuje, že už od poloviny 18. století bylo možné založit železnou nebo skelnou huť jen se svolením zemského úřadu a pouze tam, kde byl přebytek dřeva. Byly také stanoveny přesné formální i věcné podmínky pro tato povolení, kterým se později říká hutní koncese. Při povolování se hledělo zejména k tomu, zda nový podnik bude mít dostatečnou palivovou základnu – jako topivo i redukční prostředek ve vysoké peci se tehdy používalo dřevěné uhlí – a současně i k tomu, zda odběrem dřeva k výrobě dřevěného uhlí nebudou postiženi jeho dosavadní odběratelé, zejména poddaní.
Úřední agenda zachycená ve spisech v registraturách Moravského zemského archivu je – jak dovozuje dr. Chylík – dokladem, že tato ustanovení byla respektována. V registratuře zemského archivu však není doklad o žádosti nebo o udělení povolení k postavení a provozu železáren v Mariánském Údolí. Jak se později ukázalo, železárny byly postaveny a uvedeny do provozu bez takového povolení. Jak k tomu mohlo dojít, vykročuje z rámce této úvahy a nelze se tím tu zabývat. Jisté je, že dodatečně byla podána žádost o koncesi a v rámci řízení, které bylo na to zavedeno, dostavil se dne 30. června 1851 do železné hutě v Mariánském Údolí báňský hejtman z Brna, do jehož úřední působnosti patřily i hutní podniky. Od roku 1845 železárny náležely do svazku Vítkovických železáren a za ně přijel v ten den do Mariánské Údolí generální ředitel František Bunk. Byla provedena prohlídka závodu a o ní sepsán protokol (Státní archiv v Brně, fond D16 Báňské hejtmanství Brno, sign. B/I/21), v němž je uvedeno mimo jiné doslova, že železárny byly založeny v roce 1825 od důlního podnikatele Josefa Zvěřiny („Dieses Etablissement ist im Jahre 1825 von dem Gewerke Josef Zwierzina errichtet worden.“). Tento protokol je sepsán od horních a hutních odborníků, kteří rozuměli stavbě i provozu železné hutě a věděli, jak dlouho stavba takové hutě trvá. Mimo to byl v té době ještě naživu i samotný Josef Zvěřina. Když vyšlo najevo, že železárny jsou bez koncese, poskytl Vítkovicím opisy žádosti o koncesi, které po roce 1827 podával a z nichž se žádná nedočkala vyřízení.
Odkud se bralo dřevo
Železárny v Mariánském Údolí – na rozdíl od feudálních železáren – neměly vlastní palivovou základnu a dřevo odebíraly podle smlouvy s lipnickým panstvím Františka Josefa knížete z Ditrichštejna z lesního revíru kolem Nové Vsi nad Odrou, tedy obce ležící v Oderských vrších na východ od Varhoště, která byla obklopena ze všech stran územím jiných panství, avšak náležela jako enkláva do Lipníka. O těchto dodavatelsko-odběratelských vztazích mezi Mariánským Údolím a Lipníkem vznikla rozsáhlá korespondence, která se zčásti zachovala a je uložena ve Státním archivu v Janovicích u Rýmařova jako fond Velkostatku Lipník nad Bečvou (inv. č. 2055, sign. 624, kart. č. 662 projednání žaloby o substituci horního soudu v Ostravě na Josefa Zvěřinu, majitele železáren v Mariánském Údolí, pro dluhy za dodané dřevo z panství Lipník). V dopise z 18. března 1833 adresovaném na vrchnostenský úřad v Lipníku se Zvěřina omlouvá, že v roce 1832 mohl odebrati pro nedostatek peněz (wegen geldmangel) pouze 1 500 místo smluvených 4 500 sáhů dřeva, a proto s 3 000 sáhy zůstal ve skluzu. Ježto v důsledku toho propadla jistota 200 zlatých, které složil podle ustanovení smlouvy u knížecí pokladny v Lipníku, prosí, aby mu byla nejmilostivěji (gnädigst) nahrazena, protože skluz nezavinil on, ale to, že od náboženského fondu jako vrchnosti panství Loučná, jejíž železárny má najaty, byla mu teprve v těchto dnech s prodlením vyplacena pohledávka 22 000 zlatých vídeňské měny. A v závěru prohlašuje Josef Zvěřina, že je odběratelem novoveského dřeva od roku 1825 a že jím chce tak dlouho zůstat, pokud lipnické panství bude s to dřevo dodávat.
A odkud ruda
V době, která nám tane na mysli, měly všechny moravské železárny jen tuzemskou rudnou základnu, to znamená, že dovoz rudy z ciziny byl neznámý. Železná ruda se dobývala podle možnosti na místech nepříliš vzdálených od hutě a kutání se dělo extenzivním způsobem. Nejčastěji se dobývalo na povrchu, nešlo se do velké hloubky a v Beskydech to dokonce vedlo, jak dosvědčuje úvodní přednáška na III. semináři z historie českého železářství (Rozpravy Národního technického muzea v Praze č. 10, 1964), k devastaci rozsáhlých území, ježto rudné slojky byly málo mocné (2–22 cm). Výtěžnost dolů byla malá (ovšem i produkce železa v dřevouhelných pecích nesnese srovnání s dnešními koksovými pecemi), a proto k rudné základně jednotlivých železáren patřilo obvykle více dolů. V tomto ohledu dosáhly rekordu železárny biskupa vratislavského v Železné u Vrbna, které měly svých celkem 33 dolů!
Také železárny v Mariánském Údolí měly vlastní rudnou základnu v rudných dolech u Medlova a Benkova na panství úsovském, u Květína za Mohelnicí na panství mírovském, u Ondrášova na panství šternberském a později k nim přibyl důl u Čabové na panství karloveckém. Pro nás, kteří se zajímáme o to, kdy byly železárny v Mariánském Údolí založeny, má význam důl nad vsí Medlov, zvaný Cech svatého Josefa (S. Joseph Zeche), ježto označování jménem některého svatého bylo dříve obvyklé. Tento důl byl zapsán v těžařské knize (Gewerkenbuch) substituce horního soudu v Úsově (Ausseer berggerichtliche Substitution) a z výpisu z této knihy dne 28. prosince 1835, který je založen vedle dalších výpisů z horních knih v korespondenci došlé od Zvěřiny do Lipníka, se dočítáme, že tento důl byl od nositele důlní propůjčky Josefa Zvěřiny v roce 1825 nově otevřen (“Die Grube wurde im Jahre 1825 neu eröffnet von dem Lehenträger Joseph Zwierzina.“). Výpis je úřední doklad soudního místa, které bylo povoláno konat právní úkony z oblasti horního práva, jež nesnesly odkladu, a úředně osvědčovat některé právní skutečnosti z téže oblasti, a je nutno mu proto věřit.
Zvěřina v žádosti na slavné císařsko-královské zemské gubernium v Brně ze dne 6. května 1827 o povolení k rozšíření železné hutě v Mariánském Údolí postavením další zkujňovací výhně a zřízením válcovny plechu, označuje závod jako důlní a hutní závod Mariánské Údolí (Berg-und Hüttenwerk Marienthal). Podle toho i podle skutečnosti, že doly patřily k železné huti, která by bez nich nebyla schopna života, tvořily doly s hutí podnikový celek a otevření kteréhokoliv z nich je v přímém vztahu k železné huti a lze se tedy otevření dolu v této souvislosti celkem právem dovolávat.
Další doklady o založení
Archivní bádání tedy vyneslo zatím tři prameny, které se vyslovují pro to, že železná huť v Mariánském Údolí byla založena v roce 1825. Nejdůležitější z nich je nepochybně protokol z roku 1851, sepsaný o komisionální prohlídce závodu v průběhu řízení o dodatečném udělení hutní koncese, jež se zmiňuje přímo o založení závodu. Ostatní dva prameny, pojednávající o otevření dolu patřícího k rudné základně závodu a o odběru dřeva pro technologické účely, se týkají jeho založení nepřímo a nevylučují zásadně ani dřívější založení závodu, které má na mysli dr. Jan Navrátil.
Výše zmíněný badatel má potvrzení, že stavba závodu trvala tři léta před jeho uvedením do provozu, v žalobě, kterou v roce 1899 podala akciová společnost Moravia u krajského soudu v Olomouci na velkobystřickou obec a dalších přes 120 usedlíků ve Velké Bystřici o úpravu vlastnických poměrů k pozemkům, na nichž byl závod postaven. V opisu žaloby, který je v jednom vyhotovení uložen v podnikovém archivu Moravie, je uvedeno, že již v roce 1824 obdržel pan Josef Zvěřina důlní propůjčky na mariánskoúdolní rudné doly a rovněž mu byly podle protokolů sepsaných ve vrchnostenské kanceláři ve Velké Bystřici v letech 1826 a 1827 dány do nájmu pozemky v celkové míře 1 jitro a 1 110 čtverečných sáhů (přes 9000 m2) za roční nájemné 5 zlatých a 52 krejcarů („Bereits im Jahre 1824 wurde Herr Josef Zvěřina mit den Marienthaler Erzgruben berggerichtlich belehnt.“). Žaloba nedokládá vročení, jehož se dovolává, a poukazem na rok 1824 chce zdůraznit, že užívání pozemků k továrním účelům je starého data.
V kolizi mezi roky 1824–1825 se můžeme přiklánět k roku 1825 jako roku založení železáren v Mariánském Údolí, poněvadž tento rok je v archivním materiálu celkem solidně doložen. Potvrzuje to i Jan Roháček, který měl za to, že Zvěřina zůstal v Hedvikově, kde působil před tím, než odešel na Moravu, až do roku 1825. Rovněž prof. František Navrátil se vyslovil o Zvěřinovi tak, že „se objevil již roku 1825 na Olomoucku a založil tam železárnu v Mariánském Údolí, kde dal dne 27. 5. 1827 slavnostně vysvětit vysokou pec.“
Pavel Petržela
