Toto luzné označení připomíná spíše prosluněné stráně jižní Moravy, než stinné údolí uprostřed lesů. Našli bychom u nás více takových místních a pomístních jmen, které jsou dokladem pěstování vinné révy i na místech klimaticky k tomu málo vhodných.
Nejbližší je lokalita ve Velké Bystřici, další u Kroměříže, Plumlova, Boskovic a jinde. Vysvětlení je prosté, víno bylo dříve potřeba v každé farnosti pro bohoslužebné účely. To ale případ našich Vinohrádek snad nebude. Vinohrádek je však starší jméno odlesněného vršku s kótou 432 m, kousek nad osadami, takže kdoví?
Chatové osady toho jména jsou dvě a rozlišují se na Horní a Dolní. Sami chataři ovšem říkají jen Vinohrádky (tzn. Horní) a Zdiměř (tzn. Dolní). Jejich počátky jsou spojeny s trampským hnutím různého směřování, které se začalo rozvíjet na konci dvacátých let 20 stol.
Zatímco na Dolní Vinohrádky jezdili skauti tradiční, organizovaní ve Svazu junáků – skautů republiky Československé (SJS RČS), ty Horní byly základnou tzv. Spartakových skautů práce, radikální levicové mládeže.
Na počátku D. V. byl kominický mistr Richard Reif ze Samotišek, který daroval svůj pozemek „old skautům ČSD“ (Čs. státní dráhy). Ti na louce zpočátku stanovali a později tu pro svůj oddíl zbudovali první společnou útulnu. Mohlo to být počátkem 30ých let. Měli svého šerifa, přezdívky jak je obvyklé a vydali dokonce pohlednici s tímto textem: „Letoviště 19. odd. Táborníků S.J. Skautů RČS v Olomouci.“ V té době už tu stálo chatek několik.
Legionářská chata
Na konci 30ých let, konkrétně roku 1937 si na již „kolonizovaném“ území začala stavět svou chatu Československá obec legionářská (ČsOL) a její dorost, konkrétně „rekreační odbor – nové odvětví spolkové činnosti.“ Oproti ostatním přístřeším se jednalo o bytelnou, poměrně velkou dřevostavbu na betonových základech se sklepem, která měla posloužit k odpočinku až 50 nocležníků z řad organizovyných legionářů a jejich rodin. K té příležitosti vydaná pohlednice se zpodobením architektonického návrhu nese označení „Ozdravovna v Hlubočkách.“ Jeho autorem byl bratr Ondrášek, který se prosadil v konkurenci tří návrhů.
Budování probíhalo od května 1937 svépomocí za podpory bratrů legionářů, kteří přispívali svými profesními dovednostmi a znalostmi. Chata, která na místě stojí dodnes, byla slavnostně otevřena 3. a 4. září roku 1938, kdy se zde konal branný sraz. Oslava to byla opravdu velkolepá, jak vyplývá z dochovaného věstníku: Průvod s hudbou prošel Olomoucí od Husova sboru až na vlakové nádraží. Na tábořišti v Hlubočku (D.Vinohrádky) byla pak za zvuku hymny vztyčena státní vlajka, zapěl sbor, promluvil brigádní generál bratr V. Ždímal, hrál se wolleyball, střílelo o ceny, tančilo na parketu.
Po slavnosti zaznělo ještě „Kdož jste boží bojovníci“, které jistě vyjadřovalo branné odhodlání účastníků veselice. Něco bylo ve vzduchu.
Ani ne měsíc poté byla podepsána Mnichovská dohoda, jejíž důsledky se dotkly i tohoto koutu. Legionáři si proto své nové základny neužili dlouho.Vzdálenost od hranice budoucího Protektorátu Čechy a Morava, kterou představoval potok Zdiměř činí v případě Legionářské chaty snad 30 metrů. Právě z takovéto vzdálenosti se na ni mohli její bývalí majitelé a obyvatelé dívat mezi říjnem1938 a osvobozením roku 1945. Stáli na chodníčku v místech železitého pramene, kudy dnes vede žlutá turistická značka k Radíkovu a jen benevolentní četník nebo uznalý nový majitel objektu je pustil se podívat blíže. Některé chaty byly v tomto období rozebrány a přeneseny do rovněž říšského Bělkovického údolí.
Po válce skauti vrámci zglajchšaltování spadli nejprve do ČSM později SSM, v němž byli rozpuštěni. Činovník stavebního odboru předválečné obce legionářské, autor výše zmíněného článku a správce chaty Fr. Halíř se stal tzv. pomocnou stráží veřejné bezpečnosti se vším, co z toho plynulo. Zpočátku ještě ubytovával budoucí chataře, než si postavili svou vlastní chatu, přičemž jim i pomáhal, později se stal výhradním majitelem objektu. Ačkoliv chata časem uzavřením verandy doznala změn, nezapře stavba dodnes svůj předválečný původ.
Doprava
Pan Vysloužil, který tu pravidelně pobýval u známých jako kluk od roku 1949, líčí, jak do osady jezdili. Autobus z Olomouce končil v místech dnešního kruhového objezdu v Samotiškách. Následný kopec byl nad jeho síly. Teprve později zajížděly některé modernější stroje až nahoru, odkud se chodilo na Vinohrádky pěšky. Dojet se dalo také na kole, jenže ještě neexistovala přístupová cesta od Hluboček, kterou postavili vojáci až v 60ých letech. Do té doby se muselo projít třemi brody, první byl u zdiměřské hájovny, druhý kus dál na rozcestí a třetí u samotné osady. Vojsko cestu pochopitelně nestavělo pro chataře, nýbrž pro rakety a jejich nosiče. Terénní zářezy pro umístění odpalovacího zařízení orientovaného na západ jsou v lese u cesty směrem k Vésce patrné dodnes.
V té době ještě přetrvávala předválečná tradice komunitního způsobu života s jeho rituály a zvyklostmi, ke kterým patřil každodenní táborový oheň, budování chat společnými silami, lesní brigády, ale také užívání společné latriny aj.
Poněkud živelný růst osady spolu s odlišným pojetím soukromého vlastnictví před rokem 1989 vedl k tomu, že chataři nebyli majiteli pozemků. Teprve po letech jednání odkoupili od obce Hlubočky pozemky pod svými nemovitostmi.
Elektřina či petrolej
Hranice na Zdiměřském potoce je zároveň historickým mezníkem kapitulních a lichtenštejnských (po vzniku ČSR zestátněných) lesů. Současné průtahy s navrácením těch prvních církvi mají dopad na život chatařů. Projekt na elektrifikaci obou chatových osad vázne na tom, že majetek dosud nebyl vydán a není koho žádat o svolení se stavbou.
Dnes mnozí stuaci řeší pomocí slunečních kolektorů, či dokonce ledničky na plyn. Kuriozní je příběh pana Nováka, starého skauta na Dolních Vinohrádkách, který před rokem 1989 pracoval u elektráren a měl proto možnost přivedení el. proudu po známosti zařídit. Protože však byl vyznavačem trampingu a nikoliv chatařství, akci úspěšně bojkotoval. Později cena takového projektu vystoupala do „astronomických“ výšek.
Přítulný kanec
V osadě od svého selecího věku vyrůstalo divoké prase. Den trávilo skotačením s chataři, na noc však odcházelo do lesa. Jak rostlo, stávala se jeho přítulnost někdy obtížnou. To platilo zvláště pro nezasvěcené houbaře, které kanec potkal cestou ze svých výprav do divočiny a chtěl si s nimi hrát. V takových chvílích ztráceli rázem o mykologii zájem a jejich kardiovaskulární systém byl podrobován těžkým zkouškám. Prase muselo pryč. Nejprve k hajnému Navrátilovi do nedaleké lesovny. Odtud ale prchalo a proto nakonec skončilo v Jívové.
Průkopníci chatařství
Jak už bylo naznačeno, vyvíjely se Horní Vinohrádky odlišně. U zrodu osady byla levicová mládežnická organizace, tzv. Spartakovi skauti práce (SPP), kteří se rekrutovali z dělnických rodin v nouzových barácích na olomoucké Envelopě. Její členové se scházívali v hostinci U Ječmínka v Olomouci. Protože tam však docházelo ke rvačkám, patrně i ideově motivovaným, byli vykázáni a hledali si útočiště, kde by byli z dohledu.
Mládež tehdy v době krize a vysoké nezaměstnanosti všeobecně utíkala z měst, protože na venkově se dalo žít levněji, byla zde větší volnost, příroda a kamarádství v kolektivu mladých. Trampové žili osadnickým způsobem v Bělkovickém údolí, v lesích mezi Kopečkem a Pohořany a na stráních Nízkého Jeseníku a Oderských vrchů podél železniční trati Olomouc - Hrubá Voda. Protože to byla najbližší rekreační oblast Olomouce, chodilo sem mnoho mladých lidí na nedělní výlety a teprve postupně se část z nich přiklonila k trampskému hnutí.
Úsměvná je okolnost, že skauti práce konali jakési „tajné mše“ – slavnostní slib při Leninově obrazu v Hrubé Vodě. Spartakovci tvořili vždy čelo komunistického průvodu na Prvního máje a byli nejprůbojnější skupinou při komunistických demonstracích na Olomoucku. V polovině třicátých let se v celostátním měřítku komunistická strana pokusila o podchycení trampského hnutí založením Unie trampských osad a klubů (UTOK). Olomouc byla v tomto směru výjimkou, neboť už v letech 1932–33 vplynula většina trampských osad do legální a nestranické organizace Klub mladých, která však byla také vedena v komunistickém duchu.
Olomoučtí proletáři byli ve spojení se zdejším dělnickým tělovýchovným spolkem ATUS (Sudetendeutscher Arbeiter-, Turn- und Sportverband, něm. sudetoněmecký dělnický cvičitelský a sportovní svaz) a pořádali společné sportovní, kulturní ale i politické akce.
Vinohrádky a Hlubočky se staly ve dnech 4.–6. července 1937 místem velké sleziny trampských osad a klubů, které byly sdruženy v UTOK. Přijela řada trampů nejen z Olomouce, ale i z Přerova, Ostravy a dalších míst.
V počátcích tábořili členové Klubu mladých často kolem lesní samoty U Hřebíčků. Velké těžkosti s majitelem pozemku, sedlákem z Vésky, který zde nechtěl trampy strpět a poléval raději pozemek močůvkou, vedly mládež k tomu, že se rozhodla půdu vykoupit a zřídit vlastní osadu. Bylo založeno sdružení několik skupin (Arizona, Yukon, Sirotci, Kavkaz), které vykoupilo na Vinohrádkách 4 měřice půdy za 5.000 kč. Částka byla rozepsána na sto podílů po 50 kč a podílníci řádně zapsáni do pozemkové knihy.
Tři chaty byly zbudovány v letech 1936, 1937 a 1938. Terén Horních Vinohrádek je méně členitý, než v dolní části Zdiměře a umožnil vznik prostranství uprostřed pozdějších chat. Půdorys dodnes svědčí o táborově organizovaném charakteru osady. Vůbec první stavbou byla krajní chata horní řady zleva. Na palouku stojí pomníček z roku 1963 tohoto znění:
K trvalé vzpomínce na soudruhy,
členy průkopnických
pokrokových organisací
Komsomol, Spartak. skaut. práce,
Klubu mladých z Olomouce,
kteří se na těchto místech scházeli k ilegálním srazům
a sněmům, aby bojovali za
mládí světa, lepší budoucnost
a trvalý mír.
1963
Autor využil archivy a vzpomínky D. Navrátila, manželů Kobzových, W. Vysloužila, V. Kollmanna, kterým děkuje.
Foto: autor
Lit.: Bartoš, Josef - Bieberle, Josef (1968): Pokroková mládež a klub mladých v Olomouci. Socialistická akademie v Olomouci.
Marek Bohuš
