Příběh hedvábného šátku se započal odehrávat v zářijových dnech roku 1938. Jak jistě mnozí vědí, v této době se nad mladou Československou republikou stahovaly temné politické mraky ze strany našeho německého souseda v čele s Adolfem Hitlerem.
Naše republika stála před prahem oslav 20. výročí vzniku a dostala k blížícím se narozeninám „dárek“ v podobě podpisu Mnichovské dohody 29. září 1938, který byl počátkem jejího rozpadu. Nechci naše čtenáře zatěžovat dobře známými informacemi o dalším neblahém vývoji, ale chtěl bych pokračovat ve smyslu: „A co s tím měl společného hedvábný šátek, který je uveden jako název tohoto článku?“
Už kresba na šátku vypovídá o celé výše uvedené politické situaci našeho úspěšně rozvíjejícího se mladého státu. Na první pohled je patrné, jak vlastně naše republika vypadala z územního pohledu – její součástí byla i Zakarpatská Rus, jež se odtrhla v roce 1939, a dnes už také samostatné Slovensko. Přátelé, moc nám tedy k dnešku nezůstalo.
Z motivů, které jsou na šátku vyobrazeny, je zcela zřejmé, že bojovná nálada byla namístě. Vyobrazení bájných dějinných událostí od kněžny Libuše přes sv. Václava, Jana Žižku s palcátem v ruce až po ukázky vojenské techniky nového státu měly povzbudit odhodlání československého lidu k vlastní obraně. To podtrhuje i nápis Nebáli jsme se tisíc let, nebojíme se ani dnes doplněný známým státním heslem Pravda vítězí.
Nyní tedy k příběhu hedvábného šátku. Získal jsem ho od svého dědečka Jindřicha, který se narodil v roce 1909. Právě v době, která je na šátku vyobrazena, byl také zakoupen. Bylo to nedlouho před tím, než dědeček musel při vyhlášení mobilizace 23. září 1938 narukovat ke svému útvaru jako příslušník obsluhy těžkého kulometu. Tato zbraň je také vyobrazena v pravém dolním rohu šátku. Možná i to byl důvod k zakoupení vzhledem k příslušnosti k bojové jednotce.
Vyprávění, která jsem si v dětských letech vyslechl, bylo nespočet, neboť nejstarší členové naší rodiny se s námi mladšími rádi dělili o své zážitky z mládí. A my děti jsme vždy dychtivě naslouchaly. Příběh však ještě pokračuje dál do doby nechvalně známé okupace, kdy všechny tyto symboly naší státnosti byly nežádoucí.
Z důvodu zajištění vlastní bezpečnosti a na ochranu své rodiny můj děd hedvábný šátek uschoval do plechového pouzdra, které zakopal na označeném místě na zahrádce. Světlo světa spatřila až v době, kdy bylo zcela zřejmé, že temné síly zla byly zcela poraženy. Naštěstí se zmíněnému pokladu při svém dočasném úkrytu nic devastujícího nepřihodilo. Tato rodinná památka je trvalou vzpomínkou na nejstaršího člena naší rodiny a připomenutím temného období naší mladé československé republiky.
Přál bych současným generacím, aby po vzoru našich předků nabyly stejného či podobného ducha odhodlání a příslušnosti ke kořenům našeho, byť již jen českého státu.
Pavel Petržela
