V podkroví malířova ateliéru v Lošticích je k vidění archaický měchový fotoaparát značky L. Gaumont & Cie Paris, který si přivezl roku 1907 ze své cesty do Paříže. Jakkoli dnes může u někoho vzbudit úsměv, býval, prozaicky řečeno, jeho podstatným tvůrčím nástrojem a pomůckou. Adolf Kašpar (*27. 12. 1877 †29. 6 1934) jej bral s sebou na studijní cesty, na kterých se seznamoval s reáliemi potřebnými pro ilustrování historických románů. Vedle skic pořizoval také velké množství fotografií a pečlivě si budoval archiv.
Zajímalo nás, zda existují fotografie z okolí Hluboček, kam malíř jezdíval po mnoho let na letní sezonu ke svému bratrovi Aloisovi, ještě jako student akademie v Praze. Spolu s ním přijížděla jeho budoucí žena Jitka Řepková a její matka, sestra olomouckého nakladatele Romualda Prombergera. O šest let starší Alois býval učitelem na zdejší německé škole, k čemuž jej kvalifikovalo absolvování učitelského ústavu v Olomouci. Stejnou školou prošel i Adolf, ale jeho dráha pak zamířila jiným směrem.
Zajímalo nás to tím více, že Kašparovy letní pobyty stály u zrodu řady kreseb, grafik a maleb z blízkého okolí. Přestože v rejstříku monografie o slavném ilustrátorovi od Josefa V. Scheybala nacházíme u hesla Hluboček dlouhou řadu číslic, svědčící o důležité roli, jakou místo v autorově životopisu sehrálo, jiné zdroje, jako např. Slovník českých výtvarných umělců, lokalitu vůbec nezmiňují. Přitom bezmála dvacítka obrázků se váže k bezprostřednímu okolí a většina z Kašparových čtyřiceti olejů vznikla právě zde během pobytů mezi léty 1903 a 1910.
Původní škola z roku 1860, kde býval ubytován, už dnes v té podobě nestojí. Kašpar ji zvěčnil i se zahradou a altánem na několika kolorovaných kresbách. Roku 1912 byla v sousedství olomouckým stavitelem Heinrichem Mraskem zbudována honosná patrová budova nové školy a ta stará se přestavěla na byty.
Časově se toto období zhruba shoduje s malířovým přesunem do Loštic, kam Kašparovy zlákal přítel, malíř Stanislav Lolek.
Depozitář muzea v Šumperku vydal jako odpověď na naši otázku dosud nepublikované fotografie, byť jen tři. V Hlubočku (jak se obec do roku 1925 nazývala) totiž Kašpar zprvu aparát vůbec nevlastnil a později snad neměl potřebu dokumentovat fotograficky, protože se zde zdržoval delší dobu a místo nemělo ani spojitost s jeho zakázkami ilustrátora. Přesto jsou ty snímky jako doplněk tvorby pro nás cenné.
Snímek od Posluchova
První fotografie ukazuje malířovu manželku Jitku na stráni pod Posluchovem. Zdejší louky skýtají i dnes krásný výhled na protilehlý svah, úbočí Oderských vrchů se zářezem Hlubockého žlebu, který na svém horním konci ústí v bývalé vesnici Jestřabí. Stejné místo Kašpar zpracoval opakovaně jako olej a akvarel. Známější je díky barevné pohlednici akvarel z nedalekého „Zappova“ kopce, kde dnes stojí sídliště v Mariánském Údolí. Bylo to zřejmě oblíbené místo vycházek, kam vedou od školy mnohé chodníčky.
Z protilehlého svahu, kde se náhorní rovina Libavska u zaniklého Jestřabí svažuje k Bystřici, ztvárnil autor rovněž opakovaně pohled k Olomouci přes Posluchov a Svatý Kopeček. Zde si našel ještě jeden oblíbený motiv, kterým byl dřevěný větrný mlýn. Provedl jej několika různými technikami, jako kresbu, olej, lept a barevnou akvatintu. Zajímavě se tu projevuje autorova dvojjazyčnost. Interiér mlýna jednou popsal jako „Jestřabí“ (1903), jindy (1907) pojmenoval kresbu krajiny „s Habichtu“ (německý název pro Jestřabí). V sousední, dnes rovněž zaniklé vsi Nepřívaz jej zaujal dřevěný kříž, který se opět vyjímá na pozadí širokých rovin moravského úvalu, avšak s nepostradatelným výstupkem věží svatokopecké baziliky.
Jazyková hranice probíhající oblastí byla zároveň hranicí kulturní. Z Hané malíři obvykle nesměřovali do drsných a kulturně odlišných Sudet. Vždyť i Erich Hürden vážil cestu až z Karlovy Studánky, aby v Hlubočkách namalovaltovárnickou vilu (viz krok 1/2013). Znali se vůbec?
Snímek z Podlesí
Druhá fotografie z roku 1908 představuje pohled z výsypky břidlicového lomu v Hlubočkách směřující proti proudu Bystřice na její údolní nivu. Tento lom, v té době snad ještě v provozu, se nachází nedaleko budovy hlubočské školy v části zvané Podlesí. Kašparovi čekali rodinu a dlouhé výlety podnikat nemohli. Na rubu čteme poznámku „druhý den se narodila Jitka“. Nemělo by smysl zveřejňovat toto privatissimum, kdyby nemělo dopad na další osudy autora.
Mladé rodině již přestaly vyhovovat podmínky hostinského ubytování u bratra, byť zahrada, odkud je třetí snímek i některé kresby, působí idylicky. Musela si najít prostornější útočiště, které se naskytlo ve zmiňovaných Lošticích. Ze sousedních Moravičan ostatně pocházela Kašparova matka. Roku 1910 zakoupila rodina starou židovskou zahradu na kraji městečka při cestě do Mohelnice a na jaře 1911 se začal stavět dům s ateliérem.
Dům se stal hlavním zázemím rodiny, která zde pak trávila většinu roku s výjimkou v Praze přečkané zimy. Dnes je možno jej navštívit jako Památník Adolfa Kašpara, a přestože se původní situace okolí změnila, je dům jakýmsi pozůstatkem starých časů. Duch doby a místa zapůsobí spolehlivě i dnes.
Idyla vydržela pár let do světové války, kterou Kašpar jako voják prodělal částečně v Olomouci při restaurování obrazů a fresek chrámu Panny Marie Sněžné (na podzim roku 2014 bude mít v nedalekém Vlastivědném muzeu u příležitosti 80 let od úmrtí výstavu), jednak v Krakově a Haliči jako spolupracovník architekta Dušana S. Jurkoviče. To už je ale jiná kapitola, jakých by se našlo ještě dost. Jen namátkou: lept z roku 1907 ukazující cirkusové představení v Hlubočku, olej z roku 1906: „Německá slavnost v Hlubočku“ nebo Scheybalem zmíněné obrázky dělníků v moraviánských železárnách. Doklady doby, mající hodnotu také pro etnografa.
- Foto: Vlastivědné muzeum Šumperk; Filip, V. - Štědrá, L.: Potomci slavných; Scheybal, J.V.: Adolf Kašpar; autor
- Psáno pro KROK - Kulturní revue Olomouckého kraje
Marek Bohuš