Rozhovor s germanistkou a ilustrátorkou Veronikou Opletalovou o broučích krovkách jako karoseriích, vědecké ilustraci, královně kresebných technik – perokresbě, hmyzu na poštovních známkách a broucích v hlavě.
Roku 2011 jsme spolu vedli rozhovor při příležitosti vydání tvé knihy Literární procházky německou Olomoucí. Letos máš výstavu ilustrací brouků. Chystáš se vedle učení, psaní, překládání a ilustrace vyniknout ještě v jiných disciplínách?
Nechystám, spíš se snažím všechno smysluplně propojit. Baví mě třeba diskutovat se studenty o překladu uměnovědných textů a pak jít domů a strávit pozdní odpoledne kreslením brouka. Je to pro mě relaxace.
Tesařík pižmový a roháč obecný (ilustrace – Veronika Opletalová)(
Na někoho, kdo mě zná z filozofické fakulty, to může působit, jako bych se snažila proniknout do nové oblasti, ale já se naopak vracím ke kořenům. Maminka Jarmila Opletalová je taky výtvarnice, vyrůstala jsem v kreativním prostředí. V pubertě jsem kreslení věnovala skoro všechen volný čas, v patnácti jsem se rozhodla přestoupit z víceletého gymnázia na Šuřku (Střední školu uměleckých řemesel v Brně). Tam jsem vystudovala obor Vědecká ilustrace. Kdyby mi někdo tehdy řekl, že v budoucnu budu mít na kontě víc publikací jako autorka než jako ilustrátorka, nevěřila bych mu.
Tipuji, že prvního brouka jsi spatřila na dědečkově zahradě v Hlubočkách - Hřebíkové? Asi už si nevzpomeneš, který to byl?
To je vysoce pravděpodobné. Ale musím říct, že moje první vzpomínky se pojí spíš k lučním květinám, které mě dědeček učil poznávat, a k jejich opylovačům. Na to, jak jsem se učila poznávat motýly, si vzpomínám dobře. A bohužel si vzpomínám též, že jich na zahradě bývalo víc než dnes.
Brouky jen ilustruješ, nebo i lapáš na entomologických procházkách naší přírodou? Podkladem ilustrací jsou, předpokládám, preparovaní jedinci?
Při procházkách přírodou se samozřejmě snažím narazit na zajímavé brouky i jiné druhy hmyzu. Ale jen si je prohlížím, do sbírky je nelapám. Za zapůjčené preparované jedince jsem nicméně vděčná a ráda podle nich kreslím větší druhy. Když má brouk nad tři centimetry, tak se s tím dá pracovat. Chroust už je hraniční. A takového roháčka jedlového bych „podle krabice“ kreslit nemohla – nehledě k tomu, že je chráněný. Pak musím pracovat s fotkami. Fotky mi pomáhají i v případě, kdy kreslím podle preparovaného modelu a mám ho vyobrazit v přirozeném pohybu. Do jisté míry už dokážu pohyb lezoucího brouka rekonstruovat, ale inspirace se hodí.
Tesařík drsnorohý a roháček jedlový (ilustrace – Veronika Opletalová)
O broučích krovkách jsi hovořila jako o karoseriích… Pohled výtvarníka a entomologa na tyto tvory se budou zřejmě rozcházet.
Kovový lesk broučích krovek je podle mě něco, co fascinuje jak výtvarníky, tak entomology. Ale v některých ohledech se jistě rozcházet budou. Je to i otázka informovanosti. Například já se můžu rozplývat nad nějakým pěkně vybarveným invazním druhem, zatímco entomolog moje nadšení sdílet nebude. Když mi to ale vysvětlí, jsem schopná jeho perspektivu pochopit. Ovšem nejsem s to pochopit, proč většina broučkařů nemá ráda ploštice. Pár argumentů už jsem vyslechla, ale nepřesvědčují mě. Někteří coleopteristé mají k plošticím přímo averzi. A mně se vyloženě líbí, stejně jako brouci. Třeba ten medový lesk dravé mohutnatky – to byla radost kreslit. I tvarově mě ploštice baví, jsou pěkně vysekané.
Naše dcery, které samy hodně kreslí, se mne tázaly, jakou technikou pracuješ. Nedokázal jsem uspokojivě odpovědět. Teď na výstavě se ukazuje, že každý ilustrátor má své oblíbené techniky.
Ano, v mém případě je to barevná perokresba, často s podkresbou pastelkami. Kreslím perem a barevnými tušemi, navzájem je míchám. Je to sice pracné, ale perokresba mi umožňuje postihnout jemné, a přitom vysoce kontrastní linie nohou, tykadel atd. A hlavně mi umožňuje vnést do vědecké ilustrace víc individuality – jak vidíš, ráda šrafuji. „Šolichání“ pastelkami by mě dlouhodobě neuspokojovalo.
Barevná perokresba není tak snadno reprodukovatelná jako černobílá pérovka, ale při kvalitním tisku vycházejí reprodukce dobře, dokonce i ty zvětšené, což mě těší. Někteří ilustrátoři tvoří hyperrealistické ilustrace (např. akvarelem) tak, že originál vytvoří ve formátu A2 a při zmenšení na A4 pak ilustrace působí neuvěřitelně detailně. Pro mě není výzva nakreslit obří plachtu a pak ji zmenšit, ale naopak. Zvětšení je zkouška ohněm – vyjde na světlo všechno, co jste se pokoušeli zamést pod koberec. Tady na výstavě pro mě bylo největší překvapení, že pan Chromý nechal zvětšit mou perokresbu hnojníka z A4 na A2 a že to ta kresba unesla.
Roháči (ilustrace – Veronika Opletalová)
Znají se kolegové ilustrátoři mezi sebou?
Znají. Jen já jsem z toho prostředí na nějakou dobu vypadla a mám co dohánět. Je několik vědeckých ilustrátorů, jejichž tvorbu sleduji prostřednictvím knižních ilustrací či na sítích, ale zatím jsem neměla možnost vidět originály. Velmi ráda bych například viděla olejomalby brouků pana Kobyláka.
Taky bych ráda viděla originály nejnovějších entomologických ilustrací svého brněnského učitele Pavla Dvorského a jeho ženy Pavly, které spolu vytvořili pro knihu Zázračný svět hmyzu. Už jen listovat knížkou s ilustracemi Pavla Dvorského je estetický zážitek srovnatelný s návštěvou výstavy. Studium vědecké ilustrace u něj mi hodně dalo. On je naprostý mág v kresbě pastelkami, ale i perokresbu ve výuce vyzdvihoval. Říkal, že je královna kresebných technik.
Tvá výstava se koná v soukromém entomologickém muzeu pana Chromého na zámku v Letovicích. Jak k tomu šťastnému protnutí s broučkaři došlo?
Brouci mě už pár let fascinují jako skvělé objekty pro perokresbu. Učila jsem se je kreslit podle krabice s velkými malajskými exempláři, kterou mi půjčila kamarádka. Snažila jsem se je vystihnout dost detailně, ale chyběly mi znalosti. Tak jsem se obrátila na entomologa Pepu Kašáka, kterého jsem znala z dob jeho olomouckých studií. On byl velmi vstřícný, ochotně se mnou konzultoval mé prvotiny. A motivoval mě k další tvorbě. Pod jeho vedením jsem nakreslila pár saproxylických (na mrtvé dřevo vázaných, pozn. red.) brouků – třeba roháčka jedlového. A taky mě nasměroval na entomologické burzy. V roce 2024 jsem se vypravila na Brněnskou entomologickou burzu, kde jsem rovnou vystavovala. Tak jsem se seznámila s panem Jiřím Chromým, který burzu organizuje.
Vernisáž výstava Veroniky Opletalové na zámku v Letovicích
Zámek stojí na pahorku nad rozlehlým parkem, který je domovem řady hmyzích a jiných druhů a rozhodně stojí za návštěvu. P. Ing. Chromý zde mimo jiné vede entomologický kroužek. Prý se nedostává dorostu.
To nevím. Ale myslím, že pro tu hrstku nadšenců bude mít návštěva kroužku velký význam. Já sama jsem do entomologického kroužku nechodila, o žádném takovém kroužku v okolí jsem ani nevěděla, což je škoda – teď by mi to bylo k užitku.
Ilustrovat znamená hodně toho o hmyzu nastudovat…
Ano – a může to mít různé podoby. Já to nemám tak, že bych se nejdřív věnovala načítání. Spíš si ten druh potřebuji nastudovat vizuálně, hledám si na internetu fotky různých exemplářů v nejrůznějších pozicích, abych si daného brouka či ploštici opravdu dobře představila. Při těch vizuálních rešerších se i něco dočtu, ale kolikrát jsou to jen střípky, které neskládají ucelený obraz. Mám ale to štěstí, že spolupracuji s přírodovědci a sběrateli, kteří mi to nejdůležitější řeknou.
Někdy mám chuť se o tom druhu dozvědět víc, až když je hotový. Kreslení, které trvá zpravidla několik dnů, ve mně probudí zvědavost. A jméno brouka, kterého kreslíte dvacet hodin, už taky nezapomenete... Zjistím si ho obvykle i německy. Možná bych to mohla časem propojit s výukou, třeba jako entomologické okénko v rámci německé lexikologie.
Tvé ilustrace se dostaly dokonce na české poštovní známky. Jak se to stalo?
Jde zatím o limitované edice přítisků k poštovním známkám – a mám z nich velkou radost. Vytvořit motiv na známku byl můj sen od doby, kdy jsem začala studovat vědeckou ilustraci. A teď se mi plní díky iniciativě pana Chromého, který mě v loňském roce poprosil o první motiv. V této chvíli finalizujeme návrh druhého přítisku s hnojníkem.
Jsi také autorkou naučné tabule a plakátu Staré stromy jsou plné života vydaného organizací Arnika. To už se obloukem zas vracíš k pedagogice...
To byla velmi příjemná spolupráce s přírodovědci v oblasti popularizace a ochrany přírody. Hodně jsem se toho během ní naučila. Koncepci cedule vymyslela paní Gita Matlášková z organizace Arnika a pan Martin Škorpík z Národního parku Podyjí – a celou dobu mi byli oporou. Vytvořila jsem 13 zoologických ilustrací, zejména hmyz a hmyzožravé ptáky, a hlavatou vrbu, na níž tyto druhy žijí. Paní grafička Hanzlová pak dala všechno dohromady. Mimochodem nakreslit takový modelový biotopový strom vůbec nebylo snadné. Všechny živočichy jsem měla hotové během léta a podzimu, ale u té vrby jsem si pořád nevěděla rady. Až během adventu mi došlo, že biotopový strom je jako adventní kalendář: musí mít spoustu okének, v nichž se dá najít spousta organismů. A pak to najednou šlo. Naučná cedule v Čehovicích stojí od jara. Teď vymýšlíme s Gitou Matláškovou další ceduli, tentokrát půjde o mokřad. Jako první začnu kreslit krásnou dravou ploštici – splešťuli blátivou.
Naučná cedule "Staré stromy jsou plné života" v Čechovicích
Jela jsi někdy broukem?
Nejela, ale chtěla bych.
Sázíš studentům brouky do hlav? A pokud ano, je to morálně obhajitelné?
Občas ano – a řekla bych, že je to obhajitelné i didakticky. Když člověk dostane na všechno lapidární odpovědi, tak má větší tendenci je zapomínat. Paměť je selektivní. Naopak, když otázka není zodpovězená jednoznačně, vyučující nabízí víc – stejně validních nebo naopak ne zcela uspokojivých – řešení, zůstává moment nejistoty. Může to být iritující, ale vtiskne se to do paměti. A pokud student uspokojivou odpověď vymyslí sám, nezapomene ji. Brouci v hlavě zanechávají stopy.
Do kdy výstava trvá a jak je přístupná?
Výstava potrvá do prvního listopadu 2026. Entomologické muzeum je přístupné po celou dobu, kdy je otevřený zámek Letovice: květen až říjen denně od 9 do 17 hodin, v červenci a srpnu o hodinu déle.
Děkuji za rozhovor.
Marek Bohuš
