U příležitosti nedávné výstavy v Kavárně na Letním jsme vyzpovídali místního umělce Václava Šípka, jenž se specializuje na portréty známých osobností.
Co podle vás musí umět úspěšný malíř?
Nejsem žádný akademický malíř. Titul nemám, jsem spíš samouk. Mám třeba doma knihy o malování, takže z nich jsem čerpal. Dost jezdím po galeriích a výstavách. Nejdůležitější ale je trefit momentální náladu, a hlavně chuť malovat. Je to hodně o cviku. Dlouho mi trvalo, než jsem se dostal na vysokou úroveň. Chybami se člověk učí. Dělal jsem i kroniku pro Fotbalový klub Hlubočky, kde jsou doteď moje kresby. Po straně výtvarnické jsem pyšný sám na sebe. Na druhou stranu vím, že odborník by tam našel mnoho chyb.
Jak jste začínal s kreslením?
Kreslil jsem už ve škole. V mládí jsem hlavně maloval hlavně pro děvčata (usmívá se). Když jsem byl v Hranicích na Moravě ve škole, tak jsem maloval osobnosti na nástěnku. U učitelů jsem tak získával sympatie a dostával potom i lepší známky.
Proč jsou pro vás kresby osobností zajímavé a kolik jste jich stihl nakreslit?
Osobnost si pojím s příjemnými zážitky, tak proto je kreslím. Mám za sebou zhruba čtyři stovky nakreslených osobností a maluji je, protože v životě něco dokázali a bavili nás. Kreslil jsem i jiné věci než osobnosti, ale nikdy mě nebavilo míchat barvy a dělat velkou přípravu na obraz. U osobností mi stačí tužka a papír.
Můžete popsat, jak vypadá kreslení osobností ve vašem podání?
Na desku dám papír a kreslím dle předlohy, kterou mám hned vedle. Na vlasy a obočí používám měkčí tužky, ty tvrdší na kontury tváře atd. Trošku si pomáhám mřížkou, abych chytl správně velikosti a proporce částí obličeje. Nejdůležitější je chytit nos. Když netrefíte nos, tak nemůžete mít podobu. Na konec vše vystínuji. Aby se tužka nerozmazala, tak používám speciální sprej, který tužku „zafixuje.“ Celý obrázek mi trvá zhruba dvě až tři hodiny. Náklady na jeden obrázek jsou zanedbatelné, takže začít malovat může každý.
Unikal vám někdo?
Tak těch bylo (směje se). Jde hlavně o dostupné materiály, protože kreslím dle fotografií z novin, časopisů a dalších tiskovin. Největší problémy jsem měl s Robertem Redfordem. Není to ale proto, že bych měl problémy ho nakreslit. Prostě mi trvalo, než jsem dokázal sehnat jeho kvalitní fotku.
Setkal jste se někdy s člověkem, kterého jste nakreslil a ukazoval jste mu jeho obrázek?
Ano. Z těch momentálně vystavených třeba Yvetta Simonová nebo Waldemar Matuška. Svoje obrázky mi i podepsali. Na ukázku jsem si s sebou vzal kresbu Miroslava Horníčka. Ta už má skoro padesát let. Tehdy přijel do Velké Bystřice a já se tam vydal taky. Tamní moderátor Tonda Nakládal mu obrázek dal a on se podepsal a přidal i krásné věnování: „Velice mi to připomnělo mne.“
Považujete Miroslava Horníčka za svůj největší úlovek? Co Vám na něm imponovalo?
Nejspíš ano. A co se mi na něm líbilo? Byl to zkrátka borec. Skvělý herec a moderátor.
Je nějaká osobnost, kterou byste nekreslil?
Nebudu zmiňovat konkrétně, ale jsou osobnosti, které bych nechtěl kreslit. Jak ale můžete vidět z mé výstavky, kreslil jsem i osobnosti, které se stihli zapsat jak pozitivně, tak i negativně. Zkrátka se něčím zapsali do dějin.
Co byste rád vzkázal občanům Hluboček?
To je těžká otázka. Asi bych řekl to, co mám v mottu. Každý si v něm může něco najít a chovat se dle něho.
Za rozhovor poděkoval Daniel Tavlaridis