Pokud člověk prochází Olomouckou ulicí po chodníku kolem základní školy, míjí poměrně rozsáhlou plochu školní zahrady. Vnímavého kolemjdoucího může napadnout, zda škola potřebuje tak velkou zahradu. Ta však ne vždy patřila škole – stály zde totiž obytné domy se svými přilehlými pozemky, což už vysvětluje nynější rozlohu zahrady. Dům, který stál nejblíže výše uvedené škole, měl číslo popisné 54.
Na doložené kopii historické pohlednice Hluboček, která zobrazuje stav obce v období mezi lety 1898 a 1909, je pěkně znázorněn obchod Karla Schulmeistera. Na snímku však ještě nestojí škola, jež byla postavena až v roce 1912, ani místní katolický kostel Božského Srdce Páně, budovaný v letech 1908–1910.
Ale abych nepředbíhal. Vraťme se na začátek, jak šel čas a doba v případě tohoto domu. Budova byla postavena v roce 1860 zřejmě již jako komerční objekt s prvním vlastníkem, a to Terezií Kimmelovou, manželkou krejčovského mistra a obchodníka Severina Kimmela. Pan Kimmel také vlastnil rodinný dům č. 55 přes ulici. Je možné, že Severin Kimmel tam provozoval krejčovské řemeslo, zatímco jeho žena provozovala obchod v čísle 54. Paní Kimmelová zemřela pravděpodobně v roce 1885, protože od tohoto roku až do roku 1890 je jako majitel čísla 54 zapsán již jen její manžel.
Po rodině Kimmelových dům po dobu 1 roku vlastnila obec a poté se majitelé poměrně často střídali, například Adolf Schwanzer zde byl také jen jeden rok. Dlouhodobějším vlastníkem domu byl v období 1891–1898 Wilhelm Christ. Po něm budovu převzal Karel Schulmeister, jenž ten objekt vlastnil a obýval do roku 1909, kdy jej prodal Karlu a Emilii Partschovým. Ti dům vlastnili do roku 1921, tedy celých 12 let.
V hlubočské kronice od Josefa Schuberta je jako poslední majitelka uvedena Emilie Partschová. Muselo to být až do roku 1939, protože tehdy Schubert dokončil práci na kronice. O novém majiteli se nezmínil. Bohužel se zatím nepodařilo zjistit, kdy dům převzal hrubovodský cukrář Wilhelm Sienel s manželkou Aloisií, kterým nakonec patřil až do vystěhování.
V období před odsunem německých obyvatel zde prodávala také jistá Rudolfína Polzerová a stálé právo bydlení zde měla Emílie Partschová. Ovšem pro našince jsou již tato jména zcela neznámá, zejména vzhledem k příchodu Čechů z vnitrozemí, již nahradili původní německé obyvatele. Po skončení války byla budova cukrárny opět využívána ke stejnému účelu jako před válkou. Dle místních pamětníků v ní pracovala a bydlela paní Krátká, která však později cukrárnu využívala jako papírnictví až do své smrti.
Budova již neexistuje, což dokazuje právě v úvodu zmíněná rozsáhlá plocha školní zahrady. Byla stržena koncem minulého století stejně jako sousední dům, ve kterém bydlela rodina Blatoňových. Avšak z přiloženého snímku, na kterém je demolice zachycena, lze dle použité techniky usuzovat na konec 70. let. Autorem snímku byl místní občan a patriot pan Bohumír Seidler (potomek původních německých obyvatel), který podobné události dokázal vždy pohotově zachytit na svůj fotoaparát.
Díky těmto „akčním“ fotografům se nám tak uchovaly a jistě i nadále uchovávají trvalé obrazové vzpomínky na naši obecní minulost. Neboť každé stisknutí spouště fotoaparátu je v podstatě v okamžiku již minulostí a jen ta obyčejná závěrka má tu magickou moc zastavit čas.
Pavel Petržela
