Kdo míjí starou opuštěnou dvoutřídku na Hrubé Vodě, nemůže přehlédnout vížku ve štítě střechy. Otvory v jejích bocích se do okolí ještě dlouho po válce rozléhal hlas zvonu a svolával žáčky do školy. Tak si to alespoň pamatuje někdejší obyvatel Hrubé Vody a žák školy Jiří Žoch. Učitel Navrátil prý sháněl děcka rozuteklá po okolí právě vyzváněním. A konce hodin? To ne, to prý jen vždycky hvízdl.
Protože je zvonička prázdná a budova byla dlouhodobě opuštěná, pokládal jsem zvon dlouho za ztracený. Teprve setkání pamětníků Hrubé Vody v roce 2016 ozřejmilo, že je na světě a to v Olomouci u Jiřího Žocha, který jej získal od polistopadového majitele objektu. Byl svěšený a bez srdce. To nechal nový majitel vyrobit a namontovat ve zvonařské dílně Ditrichových v Brodku u Přerova.
Hmotnost zvonu je necelých 11 kg. Jeho plášť je opatřen ve fraktuře provedeným latinským nápisem „St. Aloisius 1899“. Nápis nevznikl při odlévání, jak je obvyklé, nýbrž byl dodatečně vyryt.
Nabízí se vysvětlení, že jde o litinový výrobek z místních železáren, čemuž by nasvědčovalo také zavěšení s okem, jak jej známe z menších zvonců. Anebo byl vyroben sériově a vyzdoben až následně pro školu? Další otázkou je časová prodleva 13 let mezi vročením na zvonu a otevřením školy roku 1912.
Svatý Alois
Zasvěcení svatému Aloisovi nebylo náhodné, neboť ten je patronem mládeže. Luigi (tzn. Ludvík/Lowis, odtud Alois) Gonzaga (1568 – 1591) pocházel z významného italského rodu, který se psal podle hradu a vesnice Gonzaga mezi Mantovou a Reggio nel’Emilia. Vyrůstal na dvoře rodu Medici ve Florencii a u krále Philippa II. v Madridu. Přes slibnou kariéru, jaké mohl prvorozený syn jeho původu dosáhnout, a přes odpor otce, trval na tom, že se stane jezuitou.
Zemřel během morové epidemie v pouhých 23 letech při pomoci umírajícím a stal se proto ochráncem mládeže. Bývá zpodobován v sutaně a rochetě s lebkou a lilií. Pro nás není bez zajímavosti, že byl v Římě spolužákem pozdějšího kardinála, Františka knížete Ditrichštejna, který byl biskupem olomouckým.
Milovníci Švejka si snad vzpomenou, jak si Jaroslav Hašek dobíral sv. Aloise, nebo spíše dobovou legendu, která kolem něj vznikla. Na důkaz útlocitnosti svatého se tvrdilo, že se hořce rozplakal vždy, když slyšel někoho hlasitě pouštět větry.
Marek Bohuš
