Pavel Šperka se jako otec dvou malých tenistek rozhodl založil tenisový spolek v Hlubočkách. Kromě toho, že je autorem nápadu, vede Tenis Hlubočky jako předseda a na děti dohlíží i přímo na kurtu v roli trenéra. V roce 2023 zahájil inzerátem o náboru dětí na sociálních sítích svoji vizi vzniku klubu. Aktuálně pod jeho dohledem trénuje pravidelně třicet nadšených dětí.
Z jakého důvodu jsi založil tenisový spolek nebo klub v Hlubočkách?
Hlavním motivem a prvním impulzem byla moje dcera Isabelka. Pravidelně dojíždí hrát tenis do Přerova a chtěl jsem, aby přijali i mou mladší dcerku Elizabethku a mohly být spolu. Neumím si představit, jak bychom s ženou zvládali vozit každou jinam.
Takže mladší dceru nepřijali?
Oni by ji mohli přijmout, ale od začátku byla zvyklá trénovat jen s tatínkem. Nebyla smířená s tím, že by měla jezdit do Přerova a hrát s cizími dětmi. Tady viděla ostatní děti chodit ze školky domů nebo na hřiště a nepřišlo jí normální jezdit někam trénovat.
Na podzim 2022 jsi získal trenérskou licenci. Nepřemýšlel jsi o tom, že bys je trénoval a připravoval sám?
Přemýšlel, ale situace je trošku složitější. Od Isabelky jsem slyšel, že nikdo jiný tenis ve škole nehraje a nemůže si o hraní s nikým povídat. Všechny tenisové kamarádky má v Přerově a těžko by s nimi hrála tenis jinde, takže u ní to nešlo.
U mladší dcery jsem viděl problém, když se nevěnuji jen jí a měla by trénovat ve skupince. Vnímal jsem to jako komplikaci vzhledem k dalšímu vývoji a postupu v Přerově. Proto jsem chtěl v Hlubočkách vytvořit skupinku, aby trénovala s nimi a přišla na to, že tenis hrají i další děti a postupně si na trénink ve skupině zvykla.
Povedlo se?
Ano, zvykla si jak na fungování s dětmi ve skupině, tak dokonce i na trénování s jiným trenérem, který ji vedl na táboře. Když potom přišla na úvodní kurz do Přerova, byla připravená. Uměla se postavit na forhend, zahrála několik bekhendů a trenéry tím šokovala. Aktuálně trénuje v Přerově, ale i tu s námi.
Nyní máte v Hlubočkách už třicet dětí. Jaké věkové kategorie trénuješ?
Trošku se nám to rozrostlo, ale naštěstí jsme v klubu tři až čtyři trenéři. Primárně máme děti do osmi let. Kromě nich trénujeme čtyři starší děti, které mají svoji skupinu.
Třicet dětí už je hodně. Čekal jsi až takto velký zájem?
Když mi hned druhý den od zveřejnění inzerátu napsala spousta rodičů, začal jsem tušit, že jen pět (pozn. red. původní počet zájemců před inzerátem) nás nebude.
Mnohdy slyším, jak těžké je malé děti udržet u sportu. Všichni mi říkali, ať se nebojím stále přijímat, že se počty postupně zredukují.
Ve vašem případě to na výrazný úbytek malých nadšenců nevypadá…
Je tomu tak, stále rosteme.
Skončil někdo, nebo se všichni úspěšně začlenili?
Skončil, tomu se nejde vyhnout. Někdy dítě nemá zájem o aktivní sport a tenis navíc patří k technicky nejnáročnějším. Pro rodiče je naopak náročný po finanční stránce. I tak mě vždy mrzí, když někdo přestane chodit na tréninky, protože si ke každému dítěti snažíš jako trenér najít cestu a posunovat ho dále.
Nicméně máme radost, že většina zůstává, i když je kolem toho hodně práce.
Pavle, ty v klubu trénuješ, vedeš ho a staráš se o provoz. Všechno děláš ve svém volném čase. Co tě pohání stále kupředu?
Pohání mě hlavně zpětná vazba od rodičů a dětí. Když vidím, jak se těší na trénink, je vidět, že je to baví a některé ani nechtějí odejít.
Bez rodičů být úspěšný? To prostě nejde!
Energii mi dodává i jejich pokrok. Na začátku neuměli někteří ani oběhnout tělocvičnu a teď se bavíme, jestli to proběhnou jen tak, s míčkem na raketě, nebo jdeme rovnou hrát forhend a bekhend. Je to neuvěřitelné.
Jaká role je náročnější? Trenérská, nebo předsedy a provozního klubu?
Lehčí otázka, by nebyla? (smích) Těžko se přikloním na jednu, nebo druhou stranu. Mít někdy odpoledne tři skupinky po čtyřech menších dětech je náročné. Považuji za důležité si uvědomit, že děti u nás primárně trénují jednou týdně. Když onemocní, nebo trénink vynechají, začínáme na další hodině skoro od začátku. Takové dítě pak brzdí celou skupinku a vám to nedodává na psychické pohodě, protože nechcete, aby se ostatní nudili. Každý trénink musí naše svěřence neustále posouvat dál.
Z hlediska managmentu zvládám přirozeněji táhnout projekt dál. Z práce jsem na tuhle roli připraven dobře (pozn. red. Pavel pracuje jako manažer specialistů na investiční oblast v Komerční bance). Nesnáším ale papírování a jednání s úřady, hlavně státními. Doklady a účetnictví v práci řeší jiní kolegové. Moje báječná žena Martina mi pomáhá s evidencí plateb a s účetnictvím bratrova žena Eva.
O náročnosti trénování, z vlastní zkušenosti, nepochybuji. Má na psychiku i pozitivní vliv?
Není to jen o těch negativních věcech, to vůbec ne, jen to není vždy úplně lehké. Děti vás ale vždy překvapí něčím pozitivním. Často, když to nejméně čekáte.
Stalo se ti něco takového v poslední době?
V jedné skupince mám osmiletého chlapečka, výborně pohybově nadaného, ale složitého na vedení, o motivaci ani nemluvě. Když se mu nedaří, umí se zablokovat a chvíli jsem myslel, že přestane chodit na tréninky úplně. Rád hraje s červenými menšími míči.
Zkusili jsme na tréninku minulý týden nácvik s oranžovými a vysvětlil jsem mu, že to půjde složitěji, ale nakonec ho to herně posune. Nechtělo se mu, ale já si trval na svém a chtěl jsem, ať mi věří. Doposud jsme byli schopni odehrát s červeným míčem maximálně desetkrát přes síť, s oranžovými jsme nezvládli ani šest přehozů. Ladili jsme ale poctivě a pomalu techniku. Pro posledních deset minut jsme sáhli zase po červených a najednou jsme zvládli výměnu o třiceti šesti úderech. Euforii a radost v jeho očích vám nic nenahradí.
Jak obec podporuje Tenis Hlubočky?
Musím říct, že mi velmi pomohla paní starostka Hasníková. Konzultace, rady a podpora z obce byly na počátku k nezaplacení.
Investují Hlubočky do klubu i po finanční stránce?
Musím poděkovat obci, protože nám poskytli finanční podporu na pomůcky, míčky a další vybavení. Máme díky spolupráci levnější kurty a mohli jsme uspořádat i první ročník táboru pro děti. Dle reakcí se vše povedlo na jedničku a letos se připravujeme již na 3. ročník tábora s tenisem a všichni se už moc těšíme.
Nebál ses, že by o tábor nemusel být zájem, když byl klub v provozu ani ne půl roku?
Začali jsme v únoru a kemp proběhl už v červenci, to je krátká doba. Trochu jsem se bál, ale nakonec se týden vydařil perfektně. Zapojili se i rodiče, kteří napekli, dovezli ovoce, zeleninu a dětem spacáky, ve kterých po obědě spali, jak jsou zvyklé ze školky.
Přiblížil bys blíž program kempu? Co všechno na děti čekalo?
Hráli jsme na třech antukových kurtech v Hlubočkách a zázemí jsme měli v klubovně. Kdybych měl víc trenérů, mohl bych vzít všechny děti, takhle jsme dohlíželi na osmnáct nadšenců. Dopoledne a odpoledne jsme trávili na kurtu, mezitím nás čekal oběd a polední klid. Každý den jsme se zaměřovali na něco jiného (forhend, bekhend, různé nácviky, podání). Podobalo se to běžným tréninkům, jen jsme k jednotlivým cvičením přistupovali intenzivněji. Na závěr týdne jsme udělali soutěže mezi skupinami a pozvali jsme rodiče, aby se přišli podívat.
Jaké máš plány se spolkem do budoucna?
Jestli se mým holkám bude v tenise stále dařit a bude jim přinášet radost, času mít víc nebudu. Jelikož jsme ale po třech letech aktuálně již 3–4 trenéři, rozkládáme tréninky do více dnů a případně můžeme za sebe i zaskakovat.
A mimo tréninky?
Přemýšlím o změně spolku na klub, abychom mohli u nás organizovat turnaje pro děti. S tím by souvisela i myšlenka, jestli nevybrat skupinku šesti dětí a neudělat oficiální tým pro soutěž v minitenisu. Všechno se taky bude odvíjet od toho kolik dětí budeme každoročně nabírat. Určitě ale chceme nadále využívat spolupráce s vedením obce, školkami/školami a postupně vybudovat systém bez nutnosti většího aktivního managmentu.
Cíl se dá najít vždy. Do budoucna to může být vybudování pořádného areálu s pěkným zázemím.
Autor: David Vařílek
Foto: Tenisový kemp 2024