Na kůru Kostela Božského Srdce Páně v Hlubočkách jsou instalovány varhany z dílny varhanářského mistra Braunera, věnované kostelu roku 1910 dómským kanovníkem princem Karlem Hohenlohe. Chtěli jsme se o donátorovi dozvědět více a přinášíme zde zjištěné poznatky.
Rod Hohenlohe
Samotné jméno „Hohenlohe“ upoutává pozornost, protože se jedná o starý a mocný šlechtický rod, jehož kořeny sahají do středověku (první zmínka je z roku 1153), a který měl hraběcí hodnost už ve třináctém století. Hohenlohe je rovněž názvem kraje v Bádensku - Württembersku (SRN) při hranici s Bavorskem, kde rod dodnes sídlí.
Princ Karl Friedrich Leopold von Hohenlohe - Langenburg, jak zní celé jméno hlubočského dobrodince, však pochází z jiné, katolické rodové větve, jak nám bylo sděleno z centrálního archivu rodu na zámku Neuenstein v kraji Hohenlohe. Ona část rodu sídlila na zámku Rothenhaus, česky Červený Hrádek, který je dnes součástí města Jirkova v okrese Chomutov.
Červený Hrádek a naše dějiny
Tato malebná lokalita s barokním zámkem a přírodně krajinářským parkem, zasazená pod strmé úbočí Krušných hor, je z pohledu českých dějin velmi zajímavá. Od 3. srpna do 5. září roku 1938 zde probíhala jednání mezi britskou delegací, vedenou lordem Walterem Runcimanem a Konradem Henleinem, předákem Sudetoněmecké strany, jejichž hostitelem byl Max Egon Hohenlohe Langenburg.
Deklarovaným cílem rozhovorů bylo vyřešit vzrůstající napětí v německy mluvícím pohraničí a dá se říci, že tato jednání byla předstupněm Mnichovské dohody.
Naopak radostnou událostí spojenou s Červeným Hrádkem bylo narození syna Janu Brokofovi roku 1688, který dostal jméno po majiteli panství Ferdinandovi Maxmiliánovi Hrzánovi. Ferdinand Maxmilián Brokof převzal řemeslo svého otce, který zde v té době vytvářel sochy pro zámecký areál, a svou slávou jej předčil.
Vraťme se však k princi Karlovi, který byl strýcem zmíněného Maxe Egona Hohenlohe (otec Maxe Egona, Gottfried byl nejstarším synem Ludwiga Karla Gustava von Hohenlohe Langenburg, Karl pak byl jeho synem nejmladším).
Kanovníkovo curriculum vitae
Princ Karel (* 18. 5. 1866, † 14. 11. 1914) byl teologem a nastoupil dráhu duchovního jako papežský komoří, kanovník v Olomouci, probošt v Kroměříži a kněz v Innsbrucku, Římě a Habelschwerdtu (dnes Bystrzica Klodska v Polsku). Historik Metoděj Zemek vypočítává vedle jeho životních dat také dlouhou řadu úřadů, které princ Karel zastával:
Na kněze byl vysvěcen 13. 8. 1890, když již předtím od r. 1886 studoval bohosloví v Innsbrucku. Na doktora práv byl promován v Římě 23. 3. 1893. 19. 1. 1895 se stal kaplanem v Habelschwert; hrabství kladské.
26. 4. 1899 se stal kaplanem ve městě Libavé. Nesídelním kanovníkem olomouckým byl jmenován 19. 2. 1899. 26. 1. 1900 se stal proboštem kolegiátní kapituly u sv. Mořice v Kroměříži. Za sídelního kanovníka byl přijat 30. 5. 1905. 11. 12. téhož roku byl jmenován asesorem konsistoře. Prelátem kustodem byl jmenován 22. 1. 1913. Zemřel 14. 11. 1914. Pochován byl na ústředním hřbitově v Olomouci.
Letopočty narození a úmrtí prince Karla se shodují se dvěma historickými událostmi, z nichž alespoň jedna měla na jeho život významný dopad. Bitvy u Hradce Králové, ve které se roku 1866 střetly armády Rakouska a Pruska, se účastnil také Karlův otec Ludwig Karl Gustav, jenž 26. července 1866 podlehl následkům zranění
Pro nás je zajímavý údaj o úřadu kaplana v Libavé, díky kterému měl zřejmě vztah k Hlubočkám, které leží na půli cesty z Olomouce. Pozoruhodná je rovněž shoda rodového sídla (Červený Hrádek je dnes součástí chomutovské aglomerace) se sídlem zvonařské dílny mistra Herolda v tomto městě, která dodala našemu kostelu sadu zvonů. Hypoteticky lze předpokládat, že při vybavování kostela varhanami a zvony hrály svou roli i osobní vazby vzešlé z míst původu.
Erb na varhanách
Dnes je obvyklé, umísťovat na dary logo sponzora. Takovým logem mecenáše býval mnohdy šlechtický erb, jaký nalézáme i na skříni varhan kostela v Hlubočkách spolu s nápisem na vyřezávané stuze: „Gespendet von Sr. Durchlaucht Prinzen Karl von Hohenlohe, Domkapitular 1910“ (Věnováno jeho Jasností princem Karlem von Hohenlohe, kanovníkem 1910).
Erbem rodu je čtvrcený štít se srdečním štítkem a patou. Štítek (uprostřed erbu) je korunován knížecím kloboukem. Je červený se stříbrnou patou. První pole je zlaté s černým orlem, druhé pole je modré se třemi stříbrnými liliemi. Třetí pole je stříbrné se dvěma černými, pod sebou kráčejícími levharty (starý znak Hohenlohe). Čtvrté pole je polceno, nahoře v černém zlatý korunovaný kráčející lev, dole v černém dvě řady zlatých rout (znak Langenburgu).
Mezi třetím a čtvrtým polem se nachází kráčející stříbrný lev na modrém pozadí. Pata štítku je červená (značí regály tzn. panovníkem udělené licence). Heslem, které erb doplňuje, je latinská maxima „ex flammis orior“, což znamená povstávám z plamenů a vztahuje se k bájnému ptáku Fénixovi.
Ve fondu Zemského archivu v Opavě se nachází osobní spis tohoto předčasně zemřelého kněze, který obsahuje mj. doručené kondolence ministra vnitra, zemského prezidenta v (rakouském) Slezsku, zemského hejtmana Markrabství moravského, starosty Olomouce ad.
Projev soustrasti z Hluboček mezi nimi bohužel není. Nepodařilo se nám nalézt ani Karlovu podobiznu, což zřejmě plyne z toho, že poté, co Červený Hrádek koncem války opustila německá šlechta, vyrabovala jej česká lůza a zámek je dnes vybaven nepůvodním zařízením.
Princův hrob v Olomouci
Na ústředním hřbitově v Olomouci – Neředíně lze v oddělení H 17 dodnes nalézt princův hrob, který však byl roku 1944 znovu použit k pohřbu. Vše nasvědčuje tomu, že zdejší náhrobek je původní a byl ve čtyřicátých letech jen adaptován k umístění novější tabulky se jménem Sabine Berkova.
Samotný nástroj je cenným dokladem varhanářského díla významné uničovské dílny Brauner.
Zpracováno podle:
- Zemek, Metoděj: Posloupnost prelátů a kanovníků Olomucké kapituly od počátku až po nynější dobu – II. 1658–1944, Olomouc 1945.
- Vlček, Pavel: Encyklopedie českých zámků. Praha: Libri,1996.
- Poděkování za pomoc patří Dr. Peteru Schifferovi (Hohenlohe - Zentralarchiv Neuenstein), Mgr. Jiřímu Glonkovi (Vědecká knihovna v Olomouci), Michalu Bečvářovi (Jirkov) a Správě hřbitova v Olomouci – Neředíně.
Text: Marek Bohuš, foto: autor, Wikipedia